21. listopadu 2017

I když je nejhůř, musíš jít dál...

Zdravím všechny čtenáře tohoto blogu,
vím, že článek nevyšel pravidelně, ale přiznávám se, že jsem momentálně ráda, že vůbec funguju a jsem schopna něco napsat. Už v minulém článku bylo asi poznat, že se mi moc nechce nic psát. V poslední době zjišťuju, jak se vše jen s**e....

Poslední článek vyšel 12. listopadu. V ten den jsem nevěřila snad ničemu, co se kolem mě dělo. Znáte ten pocit, když se bavíte s kamarádem a plánujete, jak se zase uvidíte v pondělí, a pak se v neděli dozvíte, že kamarád už nepřijde a opustil vás navždy? Nikdy jsem nevěřila tomu, že by někdo z mých kamarádů mohl spáchat sebevraždu... je to víc jak týden a stále tomu nevěřím. Stále to bolí, ale nejhorší je chodit do šoly, kde jste se s ním bavili a vídali..

Bylo nám řečeno, že se z té bolesti máme vypsat. V poslední době jsem nedělala nic jiného, než pracovala na knize a popravdě si nemyslím, že by to moc pomohlo. Celý týden jsem probrečela a teprve v pátek jsem se jakstač zmátořila. Stále nic z toho, co se stalo nechápu. Nechápu, jak se to mohlo stát a proč se to stalo. Jen vím, že to bolí a je neskutečně těžké se s tím smířit. Mnoho lídí mi tvrdilo, jak se to časem zpraví. Víte, co si myslím já? Prožila jsem hodně bolesti, na to kolik mi je, a myslím si, že si na ní pouze zvykneme a naučíme se s ní žít. 

Stále si myslím, že i když jsem se s tím smířila a přestala jsem brečet, zasáhlo mě to natolik, že jsem se v jistých věcech začala chovat jinak. Začala jsem si vážit lidí, kteří mi zbyli a mám je ráda. Je pravda, že jsem teď ve všem opatrnější a bojím se víc i o ně. A asi jsem s tím otravná a chápu, jestli je tím štvu, ale strach, že je ztratím naprosto převládá. 

Nikdy nebudu litovat, že jsem oznala tak skvělého a obětavého kluka. Takový naše sluníčko, které se neustále usmívalo. Nikdy na něj nezapomenu, protože mi neskutečně chybí a tak strašně moc mě mrz, že jsem to nedokázala ovlivnit.. že jsem mu nemohla pomoct, když mi pomáhal pořád. Nikdy nezapomenu na jeho hlášky vůči mě. Vždycky pro mě bude ten bláznivý a jedinečný kamarád...
R.I.P.🖤♱
5

5 komentářů:

  1. Můj bývalej také spáchal sebevraždu.. a to jsme se měli vidět. Slza mi ukápla, ale nějak extra mě to nezasáhlo, že bych se z oho hroutila nebo tak. Já ho měla hrozně ráda, byl to fajn člověk, ale jsem ráda že už to má za sebou a netrápí se. Tento svět ho jen a jen užíral a nemohl už v podstatě ani pracovat, ani žít plnohodnotný život. Ti co se rozhodnou spáchat sebevraždu, tak k tomu určitě mají důvod a ani nehledí na okolí, jak je to raní.. Něco jiného, kdyby se mu stalo něco tragického zaviněno jinou osobou. Každopádně se drž a mysli na něj jen v dobrém. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Když on k tomu ten důvod neměl..to je na tom to nejhorší. Byl neustále šťastný, a když ho něco trápilo svěřil se. :/

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, na smutek aslzy má každý právo. To se ti nikdo nemůže divit.! Jen si pobrec ponadavej, buď klidně i chvíli naštvaná na svět. A ono to pak časem přejde a přijde i to dobré. Věř mi znám to. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. To se dá naprosto pochopit. Taky nechci jen tak tvrdit, že to čas napraví, ale opravdu věřím tomu, že brzy na tom budeš lépe. Mrzí mě to... Ten strach dobře znám. :/ Drž se.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj :)
    To je docela na nic.. být domluvený na brzkém srazu a najednou prostě zmizí.
    Na tom něco je.. že si na bolest zvykneme a naučíme se s ní žít.... tomu však hodně lidí říká, že čas rány zahojí.
    Nechápu to.. proč.. SLuníčko, co se usmívalo ... trápilo ho něco?
    No nic.. drž se!

    OdpovědětVymazat