6. listopadu 2017

What's happening? Nothing..

Ahojky,
všímáte si, jak briliantně mi v poslední době vychází plány? To, že tady není žádný článek už skoro měsíc není jediné, co mi nevychází. Přiznávám se, že v poslední době jsem hrozně náladová, vyčerpaná a neskutečně jsem se těšila na tento týden, kdy je poměrně klid (teda pokud si to zase nezakřiknu). Vím, že jsem v poslední době šatná blooggerka, která se z toho nedokáže vyhrabat, ale snaším se. 

Nicméně, co se stalo? No, s velkou radostí můžu, oznámit, že propadám z matematiky, talže mám doučování a jsem zvědavá, jestli mi to pomlže, protože si připadám naprosto tupá a blbá. I vydlabaná dýně toho má v hlavě víc, než já. Minimálně ohledně matematiky. Přiznávám se, že jsem měla minimum času na blog a nedokázala jsem se do toho vejít. V poslední době nestíhám ani editaci, jsem ve skluzu měsíc a bude to velmi veselé, jestli to nedoženu. Ale je pravda, že je pro mě teď nejpodstatnější matika.



Asi jednou z novinek je ta, že jsem se vrátila k psaní ( což jsem taky dělala spíš místo psaní blogu) a postupně se tomu všemu snažím dávat tvar a podobu. Propracovávám si postavy a děj, i když jak se znám, tak realizace toho všeho bude asi nejhorší. Nicméně mám podobu knihy a z ní mám asi 19 stránek zatím (vzhledem k tomu, že to píšu před spaním, tak je to pro mě výkon). 

Sklopila jsem hlavu. ,,Potom, co jsi odešla a Jacob následovně taky, tak jsem se uzavřela. Nesměju se. Přijde mi, že sama bloudím a nevím, kam patřím. Nemám nic. Jen lidi kolem sebe, kterým záleží na mém vzhledu, ale ne na chování.  Jediné, co mi zbylo je pocit, že mě někdo pronásleduje a moje vidiny, to je výhra, co? Chodila jsem 5 let k psychiatrovi, nezabralo to. Ten pocit ustal před 4 měsíci… bum a je tu znovu,‘‘ řekla jsem suše.
,,Zkus mi věřit,‘‘ mluvila klidně.
Přešla jsem k fontáně a opřela jsem se. ,,Dej mi důvod,‘‘ koukala jsem do dálky před sebe. (11. strana, Destiny a její život)



,,Myslím si, že nejsme sami,‘‘ zašeptala jsem.
Zmateně se na mě podívala. ,,Jak nejsme sami?‘‘
Ten pocit, který mě sužoval se umocňoval. Cítila jsem, jak se mi zrychlil tep. ,,Jestli nejsem právě teď paranoidní, tak tu někdo je. Někdo další krom Jacoba, Denise, Tebe a mě,‘‘ snažila jsem se uklidnit.
Nikdy jsem si nebyla jistá tím, že mě někdo sleduje, ale teď to bylo jiné. Byla jsem si téměř jistá, že tu ještě někdo je. Kousek za námi se ozvala rána. Obě jsme se prudce otočili. Nikdo za námi nebyl. Ale přítomnost někoho dalšího začala pociťovat i Lenka. ,,Jacobe?‘‘ zavolala.
Nikdo se neozval. ,,Kluci, nedělejte blbé vtipy!‘‘ ozvala jsem se a pomalu jsem couvala.
Opět bylo ticho. Neozval se ani Denis a ani Jacob. Na prázdno jsem polkla. ,,Tohle se mi nelíbí,‘‘ konstatovala Lenka. (16. strana)

Vylítla jsem z postele a do mého pokoje přiběhl Justin i Denis. Ztěžka jsem dýchala a vystrašeně jsem se na ně podívala. Justinovi ihned došlo, co se dějě. ,,Destiny, to nebyl sen, viď?‘‘ přišel ke mně a objal mě.
Zavrtěla jsem hlavou a v slzách jsem se zmohla na pouhé ne. (20. strana)

Upřímně, jsem si nikdy nemyslela, že by mě psaní mohlo tak moc bavit a celkově to všechno. Editace, blog a povídky... nikdy jsem si neuvědomila, jak snadné je cokoliv ztratit a upřímně, je to dost lehké. Moc děkuju všem, kteří za mnou stojí. Mám Vás moc ráda a slibuju, že brzo vše bude fungovat normálně. <3

Mějte se krásně :)
0

0 komentářů:

Okomentovat